Jak sem jezdil na gympl do Vanglu

Jak sem jezdil na gympl do Vanglu

Vanglácké gympl Žanka Blahoslavovýho má svoju tradicu. V sedumdesátách jařinách slóžil v neposlední řadě taky jako vodkládačka kantorskéch s nějakým škralópem a útočiště jungšálů, kerý v Brnisku z nějakéch důvodů do škol nevzali.

Tak sem tam v járu devatenáct kol sedmdesát sedm naklapal s brněnskó sajtnó taky. Bez nás by ročník mohli tutáč zamachlovat, páč nás tam bylo ze štatlu třiadvacet ze tří pětek.

Kantorský nás očividně neprožívali, hlásili, že sme frajírci z Brna a děláme si z jejich lontu čurinu. Což sice neměli recht, ale časem se sitace vyhrotila a my si jednó hókli, když lont, tak lont a začali sme se z borcama předhánět, gdo dohrne do bódy voháklé jako větší sociálka, aby tam zapadnul. Samosebó, byli mezi náma tací, co se šprajcovali a chodili voháklý normoš. Ale v každý sajtně se najde stávkokaz, nebo někdo, gdo háže bruncnu proti fukéřu.

Jeden kalósek, dokonca jezdil v hóznách po dódovi, s rádijovkó a knížky měl převázaný provazem, jak nezaměstnané z první republiky.

Já nosil vytahaný prodřený manšestráky, kostkovanó flanelovó košilu a zmijovku.

Ta micna - zmijovka – je z dnešního hlediska historické muzejní kósek. Kaufnul jsem ju před těžkéma jařinama ve štatlu a  podstópil vo ňu mlatu se starejma dechama ve frontě, páč tenkrát to byla těžká podpultovka, sténě jako šneky důchodky. Zmija byla moje image na cestách do Vanglu (Menšíkova) každé den busem.

Starý medvědi ovšem těžce chmuřili, že jim dělám pasovó reklamu, že chodím volepené jak sociálka a vystavili mi na zmiju červenó kartu. Já si ju proto zašíval ve sklepě v baráku v požárním hydrantu, abych pak morgen při odchodu z kéru prošel celní kontroló. Narazil jsem ju na štryclu až ve šmirglu cestó na rolu a házel na vokolí těžkýho frajera. Jednó mě takle zgóml fýra gymplu, kerýmu se hókalo Tyčka a osobně mě zakázal navštěvovat ústav v těch šílenéch hóznách a s to micnó na řepě. Když mě to meldoval, zažíval sem přitem pocit nekonečnýho štěstí a velkýho uspokojení.

Měli sme tam takovýho hodnýho, slušnýho kalóska, keré furt chcel bét za šlušňáka. Teda von i byl. Tak sem si k němu vždycky v basu hodil sicnu a před cestujícíma na něho začal vařit:
„Tak co, to je betelný bét zas doma z kameňa, co?“

Von vyděšenó čučku, neměl kam utýct a cestující vokolo těžce zpozorněli.
„Ale přizabít svoju oldmutru kvůli pěti litrům, že  ti sto stálo za to.“

Začal se fest vošívat a vaří nešťastně a spisovně:
„Neobtěžuj mě na veřejnosti takovými výmysly. Víš dobře, že to není pravda!“

„A dělal si tam muklum borca, nebo koc? Já tě úplně chápu, člověk by na to asi nejraději zapomněl. A kdy ti vlastně vyprší zbytek podmínky?“
Kamoš rudé, jak vovařené ráčmen. Vokolostojící ani nedéchali s votevřenéma chlebárnama, no lochec, jak blbec.

A nebo sem házel sicnu vedle spolužačky a vařim:
„Tak co, už sto nahlásila na kéru, že seš v tem a nevíš s kym? Co na to staří medvědi?“
Fšichni na ňu v tu ranu házeli čučku, borci většinó obdivně…

Ale největší radost sem měl jednó, když sme s kamošama vystupovali před Grandem z vangláckýho basu. Voháklí stylem bezdomášovec, na zábradlí seděli nějací štatlaři a gdyž nás zgómli, nahodili šílené lochec a vařili na plné vál:
„Tý vole!! Góméte na ty vidláky, to je těžké lont, to je lont jak sviňa!!

Takové pocit hrdosti sem měl v lajfu pak až jen po státnicách…