Kolůvky

Kolůvky

Léto v gébišu, cédáky zamachlovaný a za chvílu zmiznó ze štrek i ty pobóchanci na racích, co majó névětší radovanec z inhalování véfukovýho štynkeca z popelnic. Hrne sem podzim, ke kterýmu pasujó špica probarvený valdny, mórgnový klendry a štelovaná ráčmenů o hoďku curyk.
A taky kolůvky!

Kocóři volepený jak na grilku a toporní boříci v šolnách valijó každé téden štatlem do kolůvek. Někteří majó šolny novodur, jiný po bráchovi, fotrovi a nebo takový, co májó fazonku, jak dyž je právě sundali havrani dódovi v dubovým spacáku před hópancem do pecmena.

Jak tak hážu přemysla nad svéma kolůvkama ve Vanglu, tak gómu, že to byla vod našich na mě narafičená těžká podělávka. Měl sem tehdy pětku kilců nad metrák, mastný dlóhý haryzony, když sem klapal, tak sem sebó mlátil na fšecky strany jak klanica, takže o  ladnéch pohybech nemoh bét vůbec žádné hantec. A nevytrhly to ani bílý rukavice na kolcích, ani černý nabléskaný šneky ani betelné šmetec na gumě, přihevtlé fest na krkovici.

Zatímco se moji kamoši hned po prvních hodinách chytře zdekovali a vařili serpentýny za kolůvky v místním palermu U Lva, já poctivé jungšál ze sebe  dělal hůlku na parketu. Mistrovské vod kolování Lyko mě taky hned podvědomě zařadil do kategorie "zófalci" a furt mě šmíroval a vtipně glosoval mý šílený počínání.

Nélepší jeho vál byl, abysme po kolečku s kocnama vytáhli kolčit jejich mutry. Když to nameldoval do placu, boříci hned brali kramle z parkinsona aus k barůvce, vedle do palerma a nebo se zaryglovali na retychu. Ne tak já!

Teho bohdá nebude, aby kingál z oltecu bral z mlaty pilu, hóknul sem si pod rafilu a vystartoval pro mutru od mýho vyfasovanýho kocóra. Ale hned sem zgóml, že sem těžce stópnul do hnědky. Gappa tutáč nebyla moja váhová kategorija. Vařila tak tři pětky nad sto kilců, zkrátka bych ju typnul spíš na starší švicu Helči Fibingerový.

Kapela zavařila tango argentíno. Lyko nám už dávno rozdal noty, jak tango stepovat, tak sem měl jasno. Deset kroků k fenstrum, zlomit kocóra v pase a pak stepovat k futrům zase deset kósků. Ale to byla těžká fela. Hned pár hópanců po startu sem narazil na těžké odpor. Že pré neznám mapu. Jak neznám, hlásim. Deset slepičích k voknu, pak lámačka a zase stepovačka k futrům. Mám to fest namlácený v řepě.

A vona že né a že to nekóřím. Já na ňu, že to teda nekóří vona, a vona zas, že to nekóřím já. A tak sme hantýrovali furt dokola, až Lyko zpozorněl. Bacha, musím mu ukázat, jaké sem Travolťák a spravit si reputacu, gómu, a začal jsem nafest lámat gappu někde v tom place, co majó normální kocoři pas.

Prubovali ste někdy vohnót Mobidicka? To by šlo možná lepčí. Vorvaň zařval na plné vál, hrklo mu v cemru a vodpotácel se z placu na střídačku. Fšici na parkinsonovi zůstali vyštajfčený a čuměli na mě jako na nějakýho čórkařa, nebo vyvrhela bez domášova. Na to mě pak Lyko definitivně vysadil kopny z kolůvek!

Gómete tu podělávku? Já se furt tak snažil! A tak to de se mnó dovčil.
Už mám taky za ty járy jasně definovanó základní filosofiju lajfu:

Ať makáš, jak makáš, sténě seš u teho hůlka!