Švestkáče z tuháče

Švestkáče z tuháče

Včil vám musím máznut do placu storku z jidelny v háčku. Vonehdá sme měli na chálku švestkáče, keréch bych zbóchal celé vagón, jak je zbožňuju.

Jak sme tak nad nima s kamoškó doktorkó házeli sicnu a hrnuli je za žebřík, doplula k vedléšímu ponku kolegyňka estétka. Nahodil sem přemysla, jak s ňó vykóřit a hodil do placu staré hlod, typické kameňák.

Naplujó takhle dva doktorský mórgen do hokny na pitevnu, gde už majó vod havranů na ponku narychtovanýho tuháča. Rozfiknó mu teda ze startu bauchec a hrnó si to k žalódku, aby hodili voko, co ten kolík cháloval, než nahodil lajvce mávačku.

„Hele", hlásí ten první borec, „só tu ještě moc nenatrávený švestkový knedle. Já morgen nestih dát nic za žgraňu, du do teho." A hned vytáhnul z kapsáře bagr a přímo z tuháčkova báchoru ty švestkáče zcháloval.

Ten druhé na to hází čučku a hlásí: „Tos teda pohnojil kemo. Kdo ví na co zakalil, jestli tu povalí k temu ňáké botulotoxin, tak je to pasovka. Z teho můžeš taky zagrébovat do sna. Na tvým fleku bych to rači vyhodil."

„Když myslíš", hlásí ten první a nacpe si kolek do krkovice a mázne knedle v tyčce zpátky tuhýmu do vany.
Nato druhé vytáhne svůj bagr a hlásí: „Dík za vohřátí"!

Kolegyňa estétka vyvalila baterky, mázla bagrem vo ponk a měla pro dnešek po chálce. My měli z toho těžké lochec.
Tož si déte chutnat!